Mé srdce žhne plamenem,
krev vaří jak mořská pěna,
přišlas ke mně v zeleném,
večeřím Tvůj špenát.
Vyšplhal jsem na lýtka,
a zdolávám kolínka,
čekají mě stehna,
svírám lana pevná,
odpočinu si v soutěsce,
vítej svého horolezce.
Chybí mi zkrátka
střižená bradka,
také hlava holá,
však vše ve mně volá:
Má lásko jediná,
jen ve mně máš Lenina.
Milí žáci, kdo ví
plochu kosočtverce,
který Jarek vyhotovil
do sešitu Věrce.
Odpověď zná každý asi,
vždyť je problém jednoduchý,
a taky se všichni hlásí:
Jarek, to je jenom úchyl.
Nejdřív je vše ztracené
ve znamení "ještě ne",
potom hraje hudba tuš,
neboť náhle přišlo "už",
a pak ležím zpocen,
přichvátalo "po všem".
Nejsi v šatech.
Někde kůže není pustá.
Růže plátek?
Či Ti tam můj jazyk zůstal?
Po Tvém líčku jak po rynku
jdou dvě slunéčka sedmitečná,
když proložím jimi přímku,
bude k Tvému líčku tečna.
Mezi mraky deštivými
ptákům křídla narostla.
Nevidělas mezi nimi
vrabce jménem Jaroslav?
Jako řádný Tvůj hoch
ve spánku si dlouho sním,
není vesmír bez Tvých punčoch,
hyperbol a odmocnin.
Zálibu mám ve Tvém oušku,
pak sahám do Tvých spodniček,
kdysi čítával jsem Mateřídoušku,
ve čtvrté třídě Ohníček.
Když ses narodila,
těšily se hory,
a dychtily roviny,
až se Bůh dá do díla,
a dá Ti oděv sporý,
a budeš mít bikiny.
Až budu jako kačenka
potápět se pod kry,
Věrunka se načeká,
než budu vůbec mokrý,
pak mi místo ručníku
podá na krk věnec,
sláva tobě, chasníku,
jsi můj opeřenec.
Do nebeského nastup vlaku,
když v náruči Tě k sobě vinu.
Jsou jiné cesty do oblaků,
než je výbuch plynu.
Ať Tě už nic nezabolí,
Tvůj radostný výkřik,
modeluji z sněhu kouli
právě za Tvůj výstřih.
V jeskyních Tvých krasů
jsem bez křídel netopýr,
ve splavu Tvých vlasů
dělám, že se netopím.