Žlutá poezie - Jaroslav Frýdek

Nakažené verše

Bychom viru hrozbu
nelítostně potřeli,
brzy bude na svém pohřbu
přes limit i zemřelý.

Úchylové mají chtíče,
jimiž sotva potěší,
u žen hadra přes obličej
je úchylka největší.

Nožky bílé jako křeny
ve střevíčcích zapouzdřeny
nyní každá jako vězeň,
neb tanec je zapovězen.

Jak dlouho je do doby,
kdy zas parket ozdobí?
Až dotací štamgasti
zas si kapsu namastí.

Zavřené hospody, školy,
doma čuč, poddaný,
nebo tě kočár skolí
se šlechtou na mejdany.

V kuchyni už bublá zelí,
kachna se peče,
dotace se nejlíp dělí
v sobotu večer.

Už budeme brzy mít
tu nejlepší z vakcín:
ochutnáme kyanid
v Kosteleckých párcích.

Když o cestu k vašim plícím
Covid dbá,
volte raděj slibovici
nežli povidla.

Druhý by byl na kusy,
Soudruh testy nemusí,
těžko mohu popsat slovy,
jak je Soudruh ocelový,
stavíme mu piedestal,
rusky ocel – to je сталь ,
zpívá celá krajina,
ctíme svého Balina.

"Covidí osud
lehko přečká",
nebojí se o sud
jeho bečka.

Jenom ať teď neumřu,
Bože, dej mi sil,
nejvýš třicet lidí na pohřbu,
to bych nepřežil.

Na šlahačku neotevře,
v karanténě neochotná.
Prosím, víno přede dveře
a zadeček z okna.

Nekvalitní hlen,
jenž má každý bídník.
Nelítostně zmemožněn
- Covid negativní.

Občan zakuklený
hýčká svoje hleny,
kde se viry tuží,
rozežerou kůži,
nenapadnou plíce,
rozleptají líce,
uzdravení zajistí
amputace čelistí.

Zaklepání.
Překvapení jarní,
jaro strčilo k nám čelo.
Děkujeme, to snad ani
býti nemuselo.

Karanténa má své meze,
v mou náruč se uchyl,
do postele v roušce vleze
jen rouškový úchyl.

Už tě vire nechci,
nyní hleď být mrštný,
naperu ti desinfekci
do tvé blbé držky.

Tu největší roušku, prosím,
ať ochrana je úplná.
Drahý pane, na váš nosík
padla všechna bavlna.

Postup viru bude hladký
a smrt vděčný host:
nejsou žádné protilátky,
zakázali košt.

Kdo má roušku plmou hlenu,
porušuje karanténu,
v neprané se roušce skryje
prchlá střevní bakterie,
na rtech mrzne píseň,
když pokrývá je plíseň,
prát roušku se vyplácí,
než v ní budou chrobáci.

V kosmu se nic neutají,
komety vypráví,
kdo se opil na okraji
Sluneční soustavy.

Je tam krásný pobyt
v Oortově oblaku,
neboť mají Covid
úplně na háku.

Od ouška k oušku
nataženou roušku
hyzdí velká chyba:
těžko se s ní líbá.

Kašpárek tak malý,
že není vidět pod lupou,
a všichni jej chválí,
jakou spustil show.

Sochař se dnes nezasměje,
chce-li tvořit bysty.
Rozesmáté obličeje
či pod rouškou ksichty?

Ať nejsme pokrm pro hyenu,
dodržujme hygienu,
bez česneku v hrdle mínus,
z nějž má radost podlý virus,
však vyděsí jej občan zdravý,
jenž požívá André, Tramín.

Zaklepá host zákeřný,
co napadá plíce.
Ať zůstane za dveřmi,
otužuj se více.

Vřelé díky přijmi
za nulové příjmy,
však nechci horečku,
můj milý virečku.
Když to býti musí,
nechutenství vyberu si,
stačí mi kost ohlodaná
a to bude výhoda má.

Šat skromný a hrudník dutý,
bez roušky a chodí bosa,
vždy vyklouzne bez pokuty,
o práh cinkla její kosa.

Koniny, co huba mele,
příliš nepotěší.
Kdybych mluvil déle,
budou ještě větší.